Pozastavení :(

19. července 2015 v 12:40 | Leonax

Blog v chvilkové pozastavenosti...

Plánované rozjetí: Neurčito ... 2017
 

Jednorázovka: Plevelička 1/2

25. května 2015 v 21:13 | Leonax
Tu, jsem vám tak jednou plela plevel...




"Něco se pokazilo."

"Děje se něco Velectěná?" Otázala se malá víla, sedící nervózně uprostřed kamenné místnosti.

Jediným přírodním úkazem byl strop zastíněný stromy tak, aby sem nemohlo proniknout sluneční či měsíční záření.
Proč však právě tohle místo, to zůstávalo záhadou.
Lesní královna, zvaná svými poddanými: "Velectěná", přešla na zemi nakreslené rituální tvary, směrem k ní.

"Nic se neděje maličká," utěšovala ji pohlazením po hnědých vlasech. "Ale k tomu, aby se z tebe stala dospělá víla, je nutné tě uspat."

"Dobře. Ale budu mít pak ta velká křidélka?"

"Jistěže," usmála se Velectěná a dotkla se jí jemně svými prsty na spáncích. Objevilo se malé zelené zajiskření a víla po chvíli zavřela oči.

Královna vzala Devětsil bílý, který měla připevněný na opasku svých modrozelených šatů a přistoupila k prvnímu znamení ve tvaru křídel.

"Musím to ještě víc zvýraznit." Prohlásila na to, když se objevil její osobní strážce Nargan, který jako jediný mohl být přítomen.

"A jste si jistá, že je to dobrý nápad?" Zeptal se starostlivě.

"Ano, neměj obavy. Jen zdvojnásobím kouzlo. Nemůže se nic stát." Snažila se ho uklidnit, ale hlas se jí klepal. Sama totiž věděla, že je něco v nepořádku.

"Paní, nedělejte to. Jste oslabená a zesílení rituálu, zvláště po tom co se stalo, vám-"

"Já ji to slíbila! Zachránila mi život, musím-"

"Ale-"

"Už nechci nic slyšet!" Okřikla ho a pokračovala v obtahování, jednotlivými rostlinami, obrazců kolem víly na zemi.

Když byla hotova, požádala Nargana, aby ji zapůjčil svou dýku.
Zprvu se mu nechtělo, ale při vážném výrazu Velectěné ji zbraň neochotně dal.
Královna přešla k jedné z kamenných stěn.
Na první pohled obyčejná, ale po důkladném zkoumání, jsi zle povšimnout malé puklinky.
A právě do ní se vsunula oná dýka s magickými slovy, která znala jen Velectěná.
Jakmile tak bylo uskutečněno, znamení na zemi se jasně rozzářila.

Stromy na stropě se zachvěly a kamenná stěna se otevřela tak, aby odhalila nejvzácnější a nejtajnější skvost lesního království.
Jezírko.
Ale tak průhledné, z niž oči jen přecházeli.

Královna si v něm, za doprovodu kouzelných slov, smočila ruce.
Poté nabrala do malé lahvičky, kterou měla zavěšenou kolem krku, drahocennou vodu, aby tím mohla polít vílininné vlasy.
Když tak učinila, začala tančit starodávný tanec kolem ní.

Nargan královnu mezitím tiše v koutě pozoroval.
Její vlnící boky a ladné kroky ho k ní přímo přitahovali.
Musel si však držet odstup.
Nesměl překročit část pro vymezení rituálu, nebo by tím narušil přeměnu malé víly, ale mohl by i během chvíle zmařit Velectěnin život.
A to vážně nechtěl.

Najednou uslyšel tichý pláč, vycházející odněkud za ním.
Co to?
Otočil se a nahlédl na kraj dlouhé chodby vedoucí ven z jeskyně.
Nikoho však neviděl.
"To je divné," pomyslel jsi.
Tam kde se právě nacházel se mohl dostat pouze on s královnou, kdo by to tedy mohl být?
Nechtěl opouštět Velectěnou, ale také si nemohl dovolit nevítané hosty.
Rozběhl se proto, jak nejrychleji uměl, směrem k východu.
Nikde nikdo.
Blouzní snad?

Chytil se za hlavu, když v tom se jeskyní proťal Velectěnin výkřik.
Nargan ztuhl.
Tohle už bylo opravdové.
Tím si byl stoprocentně jist.
Královna!

Běžel rychle zpátky, ale když chtěl vejít do místnosti, narazil na tvrdou bariéru.
"Co to k sakru-" zařval, když ho to srazilo na zem.
Rychle se postavil na nohy.
Podíval se na překážku před ním.
A hned pochopil, že vrhnout se znovu proti ní, by bylo zbytečný.
Byla to totiž kouzelná bariéra, přes kterou se jen tak nikdo nedostane.
Ale on neměl čas!
Musel rychle něco vymyslet.

"Lésigvia." Zašeptal nakonec.

Čímž způsobil, že mohl alespoň vidět, skrz zablokovaný průchod ke Královně.
Ale nebyl to pěkný pohled.

Velectěná hořela.

"Le... Leo...Leoswano!"
Nargan stál jako zaražený.

"To né! Leoswano!" Začal po chvíli křičet jako zblázněný její jméno a bušit do bariéry holýma rukama, až je měl zkrvavělý.

Musel se k ní za každou cenu dostat!
Vytáhl meč, zavěšený na zádech a vší silou se vhrnul proti kouzlu, co mu stálo v cestě.
Zrovna však ve chvíli, kdy se bariéra jako by zničeho nic se ztratila.
Takže Nargan klopýtl a upadl na zem.

Když zvedal hlavu, aby se rozhlédl, co se vlastně přihodilo, hleděl vstříc do očí nějaké dívce s hnědo-zelenými vlasy.
"Rituál nesměl být tebou narušen. Rituál musel být proveden do konce." Vyslovila, než upadla do bezvědomí a Nargan ji stěží stihl zachytit.

Co se to u všech všudy dělo?
Vůbec to nechápal.
Kámen na kterým ležela malá víla -po které jako by se slehla zem- byl rozlomený na polovinu.
Znamení na zemi byla rozmazaná a smrděla po spálení.

"Na...Nargane..."

Tiše vyslovené jméno, že by jste jej stěží slyšely, však Nargan nedokázal neslyšet.
Leoswana ležela schoulená vedle prasklého kamene a stěží dýchala.
Vydal se za ní.
Měla silně popálené ruce a nohy a z jejích šatů nezbylo takřka nic.

"Leoswano..." Vyslovil její jméno s utrápením výrazem a hladil ji po vlasech.
Co má jen dělat? Jak ji má pomoci?

"Po...posta..rej se o tu dívku, prosím..."

"Postarám, neboj se. Ale ty jsi hlavní. Počkej..." Řekl a strhl jí z krku lahvičku, protože ho něco napadlo.

"Ne." dotkla se slabě jeho ruky a chtěla mu v tom zabránit.

"Pšššt. Bude to dobré uvidíš." Uklidňoval ji, ale sám nebyl přesvědčený o tom, že jedná dobře.

Přesto se zvedl a přešel ke kouzelnému jezírku.
Věděl, že on neměl oprávnění se této zázračné vody dotknout, ale pro Velectěnin život, udělá cokoliv.
Rychle tam ponořil ruku s lahvičkou, že ji hned po naplnění vyndá.
Vše se zdálo v pořádku, když tu z jezírka vystřelila liána a omotala silně kolem ruky.

"Ááá!" Zařval, že málem upustil hlavní věc tohoto rizika.

Silná bolest mu projela celým tělem.
Zoufale se snažil ji vyprostit i pomocí druhé ruky, ale marně.
Průzračné jezírko se nyní zbarvovalo jeho krví.
Co bude dělat?

"Fertosía!" Řekl někdo za ním a liána v mžiku zmizela.

Nargan vztáhl zakrvácenou ruku i s lahvičkou a těžce oddechoval.

"Ty...zase ty?!"

"Na to teď není čas. Královna...pojď!"

Byla to opět dívka s zeleno-hnědými vlasy.
Jakmile Nargan uslyšel o Leoswaně, zapomněl na svoje zranění, popadl lahvičku a běžel k ní.

"Ne...prosím...ne..nevíš jaké to bude mít...následky," přesvědčovala ho z posledních sil, když se jí strážce snažil vnutit nápoj.

"Prosím. Je to jediný způsob jak ti zachránit život. Pij." A aniž by čekal na další protest, donutil ji pít.

A pak náhle nevěděl proč udělat jednu věc.
Odložil lahvičku a Velectěnou dlouze a vášnivě políbil.
Z míst, kde dřív bylo vážné popálení, zbyly jenom modřiny a její dech se jako zázrakem vrátil opět do normálu.

"Tohle si neměl dělat!" Odstrčila ho najednou a postavila se, přičemž trochu zavrávorala. Nejen ze šoku, že vypila zakázanou vodu, ale i z Narganova chování.

"Leoswano..." Řekl jemně a podchytil ji.

"Neříkej mi tak! Pro tebe jsem Velectěná nebo Královna, jako pro všechny ostatní."

Nargan nad její reakcí zesmutněl.
"Dovol mi ti alespoň poskytnout něco na sebe," a sundal si ze sebe dlouhý hnědý šat, který bez něho odhaloval jeho silné svalnaté, vypracované tělo.

"Vy," opravila ho, ale hnědý šat přijala s vděčností. "Vykej mi jako všichni ostatní."

"Proč? Nikdo jiný krom nás tu není, proč se tedy stydíš za své city?"

"Já tu ale jsem." Vložila se do toho třetí osoba, na kterou oba dva úplně zapomněli.

Nargana dostal zlost.
Ale než mohl něco udělat, zasáhla do toho Velectěná.
"Esía," vyslovila a poslala vzdušný polibek směrem k dívce s zeleno-hnědými vlasy, považovanou právě za třetí osobu.

"Cos to udělala?" zeptal se Nargan, když dívka upadla podruhé na zem.

"Jen ji uspala. Nemusíš se o ní bát." Uklidňovala ho.

"Co...co chceš teď dělat?"

"Musím ji vymazat paměť."

Nastalo znepokokující ticho.

"Ale ty to tak nechceš, že?" Prolomil ticho nakonec otázkou Nargan.

"Není jiná možnost."

A než by čekala na neslouhlas z jeho strany, položila dívce svou ruku na hlavu a zašeptala: "Zapomeň čím si byla, tvůj život nechť je jiný. Ve jménu Trefásía, zvolávám Wertlésia!"

Pak se zhroutila jejímu osobnímu strážci do náruče.
A zanechala tak Nargana v absolutní nechápavosti, co se vlastně stalo.

Konec první části...



Krátce o admince.

30. října 2014 v 9:16 | Leonax |  Informace o blogu!
Stojím u obyčejného zrcadla, které mám ve svém pokoji a prohlížím se.
Vidím sedmnáctiletou dívku s tmavě kurdrnatými hnědými vlasy a zelenohnědýma očima.
Má na sobě krásné starobylé šaty, které tak s oblibou nosí, doplněné šperkem.
Kromě zajmů, oblíkat se né zrovna podle poslední mody, velice ráda čte a píše.
Takže lze očekávat, že v její nejoblibenější místnosti, knihovně, tráví nejvíce času.
Z jejich očí lze vyčíst, že je velice citlivá, milá, hodná a upřímná, což je také pravda, protože i ráda pomáhá druhým.
A málo kdo ví, že taky dokáže být pěkně vzteklá, pokud ovšem k tomu má důvody a občas zmatkuje, ale to asi každý.
Ale co je nejhlavnější?
Se svým životem je naprosto spokojená.

Leonax

 


Znovuzrození!

29. října 2014 v 18:42 | Leonax |  Informace o blogu!
"Leonax!" řekl kdosi.
Pomalu a ztěžka jsem otevřela oči a snažila se rozpoznat, kde se nacházím.
Hlava mi třeštila, že bych je nejraději zase zavřela, ale to co jsem spatřila mi to nedovolilo.
Nacházela jsem v nějaké zvláštní, skoro prázdné místnosti, až na židli se stolem, na kterém se nacházel notebook.
Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby okolo toho stolu nestály, mně úplně cizí, postavy.
"Rád tě opět vidím zpět." promluvil znova ten hlas, co mě probudil.
Rozhlédla jsem se po místnosti, ale nikoho kromě lidí, od kterých ten hlas určitě nevycházel, jsem neviděla.
"Kdo jsi? A proč řikáš zpět? Vždyť jsem tady nikdy nebyla." podivila jsem se.
"Ale byla, jen si to nepamatuješ. Věř mi, není podstatné, kdo jsem, ale hlavní je to, že máme hodně práce."
Absolutně jsem nechápala o čem to mluví a už vůbec ne, co tu vlastně dělám a proč tají svou identitu.
Pomalu jsem se začala zvedat na nohy, ze země, kde jsem předtím ležela a vydala se pomalými kroky směrem k postavám, abych u nich, možná našla odpovědi.
Očekávala jsem, že přijdu-li k nějaké postavě, pohne se, popřípadě udělá jiný pohyb, než to samé co doposud, ale žádný pohyb neproběhl.
Mám ho snad udělat já?
Po chvíli jsem zvedla ruku a chtěla se dotknout ramene jedné z postav, když mě zarazil opět neznámý hlas.
"Oni neví, že tu jsi. Nevidí tě, takže není možné se jich ani dotknout. Ty, které zde vidíš, tě kdysi jistým způsobem znávali." řekl a na chvíli se odmlčel.
"Ale mohou znát znovu. A nejen oni, ale i mnozí další, pokud pro to něco uděláš."
"A co když neudělám?" vyhrkla jsem, aniž bych si to předem nějak rozmyslela.
"Pak ztratíš svého něco cenného, co už nebudeš moci získat nikdy zpátky." odpověděl mi.
"Tomu nerozumím." zavrtěla jsem hlavou.
"Nemusíš, časem pochopíš. Každopádně mohla by sis, alespoň ty lidi prohlédnout, třeba ti to něco dá."
Aniž bych si to nějak rozmýšlela, podívala jsem si postavu stojící hned u mě, té které jsem se chtěla prve dotknout a zarazila se.
Nejen, že vypadala úplně jinak než já - dívka v šatech a s mírně rozcuchanými hnědými vlasy - ale pohybovala se.
Bylo to, jako by se nacházela v obraze, nebo na nějakým jiným místě, než je tato místnost.
Právě stála u skříně a vybírala si nějaké kalhoty - pro mě zcela nevhodné, nosila jsem totiž pořád jen šaty - a každou chvíli odbíhala k počítači a něco do něj psala.
Celá udivená jsem přešla k další postavě a nestačila se divit, že se tam odehrávalo něco podobného.
Jak to, že jsem si toho předtím nevšimla?
"Proč mi to ukazuješ?" zeptala jsem se, protože už mi začínala docházet trpěnlivost, z toho, že jsem pořád nic nechápala.
"Vidíš támhle ten notebook? Ten je, řekl bych, tvůj. Co takhle se do něj kouknout?"
Další nejasné vysvětlení.
Každopádně jsem se raději na nic jiného neptala a vydala se ke stolu.
Usedla a zapla ho.
A první co vyjelo, byla adresa http://blog.cz/ a můj, kdysi, blog http://jentakstranky.blog.cz/ a mně všechno došlo.
Musela jsem se až pousmát, když se počet lidé okolo mě zvýšil.
Ty postavy, které jsem zde viděla, byli dřívější návštevníci mého blogu.
A pokud budu pokračovat ve psaní, činnosti, která mě baví, lidé mě budou jistým způsobem opět znát.
Cennost totiž spočívá v dělání, které nás baví a čínní šťastními.

A proto:

Již dlouho bylo spánku na tomto blogu.

Je čas zase začít psát.

Nechť započne znovuzrození blogu!


Leonax


Kam dál