Co tu bylo dřív, proč jsem přestala a krůčky k obnově

22. srpna 2018 v 5:56 | Camilla
"Jsi dnes nějaká smutná Camill."
Povzdychla jsem si a promnula si oči.
Celou noc jsem nespala.
"Já vím co tě trápí."
"Proč mě nenecháš na pokoji?" Vykřikla jsem.
Kdyby mě někdo viděl, musel by mě považovat za blázna nebo schizofrenika.
Seděla jsem na posteli, vlasy rozcuchané, oči opuchlé a co bylo nejhlavnější byla jsem sama v pokoji.
Má slova totiž mířila na mé svědomí, které ke mně, z ničeho nic se prostě rozhodlo mluvit.
Vím, nemožné.
"Protože ti chci pomoc od tvých trápení. Věř mi, uleví se ti."
"Myslíš tím, že budu od rána do noci sedět u notebooku a hledat všemožné adresy blogů, které bývalý vlastníci opustili? Víš, že existuje taky normální život? Není jenom internet..."
"Tak proč přemýšlíš o spoustu článcích, co máš zrovna ty sama rozepsané už od roku 2012?"

 

# Projekt zaprášených blogů

21. srpna 2018 v 23:30 | Camilla

Odstartováno!


Znovuzrození...

20. srpna 2018 v 18:44 | Camilla
"Camillo!" Řekl kdosi.
Pomalu a ztěžka jsem otevřela oči a snažila se rozpoznat, kde se nacházím.
Hlava mi třeštila, že bych je nejraději zase zavřela, ale něco mi to nedovolilo.
Nacházela jsem se v nějaké cizí místnosti bez dveří, kde mi společnost dělala pouze židle se stolem.
Alespoň se mi to tak na první pohled zdálo.
Navíc, by na tom nebylo moc zvláštního, kdyby okolo toho stolu ještě nestály, mně úplně cizí, postavy.
Chtěla jsem vykřiknout, co tu dělám a co po mně chtějí, ale neměla jsem k tomu šanci.
"Rád tě opět vidím zpět." Promluvil znova ten hlas, co mě probudil.
Rozhlédla jsem se po jednotlivých postavách, ale nikoho kromě lidí stojící jako zaseklé pořád na jednom místě, od kterých ten hlas určitě nevycházel, jsem neviděla.
"Cože? To je nějaký blbý vtip? Kdo to mluví?! A proč říkáte zpět, vždyť jsem tady nikdy nebyla!" Chrlila jsem jednu otázku za druhou.
"Ale byla, jen si to nepamatuješ. Věř mi, není podstatné, kdo jsem, ale hlavní je to, že máme hodně práce."
Absolutně jsem nechápala o čem to mluví a už vůbec ne proč tají svou identitu.
Pomalu jsem se proto začala zvedat na nohy, ze země, kde jsem předtím ležela a vydala se pomalými kroky směrem k postavám, abych u nich, možná našla odpovědi.
Očekávala jsem, že přijdu-li k nějaké postavě, pohne se, popřípadě udělá jiný pohyb, než to samé co doposud, ale žádný pohyb neproběhl.
Po chvíli jsem zvedla ruku a chtěla se dotknout ramene jedné z postav, když mě zarazil opět neznámý hlas.
"Oni neví, že tu jsi. Nevidí tě, takže není možné se jich ani dotknout. Ty, které zde vidíš, tě kdysi jistým způsobem znávali." řekl a na chvíli se odmlčel.
"Ale mohou znát znovu. A nejen oni, ale i mnozí další, pokud pro to něco uděláš."
S poslední větou jeho hlas zvážněl.
To už mi došly nervy. Koukala jsem všemožně po bílých stěnách, ale žádný reproduktor nebo díry, odkud by zvuk mohl vycházet jsem neviděla.
Stala jsem obětí blbého vtípku, nebo mě snad unesl nějaký psychopat?
Každopádně se odsud musím nějak dostat!
"A proč bych měla něco takového dělat?" Zeptala jsem se ho, aby pokračoval v mluvení, zatímco já klepala různě po stěnách v naději, že existuje cesta ven.
Alespoň tak jsem viděla ve filmech.
"Pak ztratíš svého něco cenného, co už nebudeš moci získat nikdy zpátky." Odpověděl mi.
"Tomu nerozumím." Zavrtěla jsem hlavou a dál marně hledala.
"No kdyby si nehledala zbytečně cestu ven a věnovala se podrobněji alespoň jedné osobě, třeba by ti to něco dalo. A abych ti dokázal, že to myslím naprosto vážně..."
Někdo se dotknul mého levého ramene.
Leknutím jsem se otočila.
Očekávala jsem, že spatřím jednu z těch postav a vlastně i to tak bylo...
Ale hleděla jsem spíš do jakéhosi obrazu, který byl v té postavě a já se od něj nemohla odtrhnout.
Dívčí pokoj a osůbku s rozcuchanými hnědými vlasy. Právě stála u skříně a vybírala si jaké kalhoty si vezme na sebe. Každou chvíli, ale odbíhala k počítači a rychle psala na klávesnici.
Pak se objevil muž, který právě dokresloval svůj obrázek auta a posléze svůj výtvor naskenoval do počítače.
"Tak už chápeš Camil? Ještě něco ti ukážu. Vidíš támhle ten notebook na stole? Před chvíli tam nebyl, vím. Ale o to nejde. Každopádně myslím, že Ten je, řekl bych, tvůj. Co takhle se do něj kouknout?"
Aniž bych cokoliv mohla dělat nebo jakoliv tomu zabránit, mé nohy se daly sami do pohybu.
Usedla jsem ke stolu a opravdu se na něm nacházel můj černý notebook značky HP, jako mívám doma.
Dokonce odpovídaly i moje přihlašovací údaje a heslo.
Co se to proboha děje?
Vyjely v něm dvě webové stránky.
A já byla jako v transu.
http://blog.cz/ a můj kdysi starý blog http://jentakstranky.blog.cz/
"Ano Camil. Ty postavy byli dřívější návštěvníci tvého blogu, který si jen tak nechala ladem, pozastavený a který kdysi něco znamenal. To cenné, o čem jsem mluvil je radost ze psaní a pokud se k tomu vrátíš, vrátí se k tobě nejen starší blogeři a blogerky, ale zavítají k tobě i noví. Jo a ptala jsi se kdo jsem... Já holka, jsem tvé svědomí...
Probudila jsem se ve své posteli a ihned rozsvítila svou lampičku.
Dělám to tak vždycky, když se v noci probudím.
Byly tři hodiny ráno.
Nikde žádné postavy, jen můj pokoj.
Oddychla jsem si, byl to všechno jenom sen.
Usnula jsem s notebookem v posteli, nejspíš při sledování filmu.
Ale tentokrát to tak nebylo...
Po zapnutí noteboku z režimu spánku se objevila adresa blogu s titulem "Nový článek..."